Reklama
 
Blog | Martin Pípal

Malajsie, Myanmar, Indonésie a bůhví co ještě – O cestování s vůní naftalinu

Cestování po Barmě má svá specifika, která jsme si začali užívat okamžitě s prvním přesunem z Rangúnu směrem do Kalaw. To, že cizinci platí úplně jiné ceny, je místní zvyk, který jsem ochoten tolerovat. Problém tkví v tom, že ať koupíte lístek u okénka agentury, anebo po internetu, onen avizovaný a všude nafocený „Golden cokoliv express“ nikdy nepřijede, takže prostě za trojnásobnou cenu (odhad dle cen vlaku, kde jsme platili to, co místní) pojedete starým autobusem s vymlacenymi tlumiči, který je od svého nafoceneho vzoru na hony vzdálen. Z čeho člověk zklamaný být rozhodně nemůže je úroveň klimatizace, která pravidelně v nočních hodinách simuluje podnebí listopadové Evropy a pokud jsem se při balení usmíval a vzal si s sebou čepici na cestu hlavně kvůli výstupu na nějakou tu sopku, v momentě, kdy mám pocit, že mi na krku sedí nachlazený ledový meloun a do zátylku mi někdo proniká vrtakem, vytazeným z tekutého dusíku, děkuji za všechny předchozí rady, nasazuji zimní kulich na běžky a rolák mého hábitu vyhrnuji až po oči. Lída někde vyčetla, že je to kvůli minimalizaci rizika blití, neb barmanci prý špatně snáší jízdu za vysokých teplot, leč tuto teorii již musím bohužel s osobně nabytymi poznatky rovněž vyvrátit. Ale o tom až někdy jindy… Takže když už sedíte v autobuse oblečeni jak na Jizerskou padesátku, jste omotáni dekama s oderem naftalinu, který zde používají jako desinfekci, čeká vás ještě nálož místních videoklipů a filmů, pustených na plné koule, které jsou to nejotresnější, co kdy kdo od Merkuru po Pluto natočil. Pořád byste ještě jeli? V tom případě vězte, že dvě stě kilometrů pojedete v průměru 8-12 hodin po silnicích, které vytresou duši i ze zkušeného astronauta a odjezdy jsou naplánovany tak, abyste přijeli do destinace ve čtyři ráno a mohli se při hledání cesty k hotelu pomazlit se smečkou hladových a ne příliš náladěnych psů. Proč tak brzo? No přece protože drtivá většina národa vstává před pátou a den pro ně začíná přirozeně před východem slunce. Nabízí se otázka, proč tohle všechno podstupovat. Důvodů je, věřte mi, mnoho, ale bude lepší když si nějaké postřehy nechám ještě v zásobě a řeknu, že jsme slušně rozlámaný dorazili do Kalaw a pak se celý druhý den dávali dohromady, abysme byli připraveni na trek k jezeru Inle se čtyřmi dalšími nadšenci, kteří rovněž jako my shledali představu třídenního putování po krajině s přespáním v horských vesnicích a klášteře působivou.

Složení naší skupinky ukázalo se být velmi kuriózní, neboť náhodou potkali jsme se se dvěma Španěly, Fernandem a Abelem, jenž rovněž podali v práci výpověď a vydali se na cestu od Japonska po Nový Zéland, kde se chystali na čas usadit. Zatímco Abel se zpočátku stranil a šlapal s náskokem před skupinou, Fernando působil jako verbální exploze a rychlost s jakou hovořil se výborně doplňovala s britkou Amy, protrelou dívkou s mluvou kadence samopalu, jež cestovala po Asii s přestávkami na práci (to zní moc hezky, že?) již třetím rokem a jejíž suchý humor a klasický britský akcent nepřestával bavit, třeba když popsala jistý moment při práci se psy jako „… and then the lipstick popped out…“ (a pak mu vyjela rtěnka). Posledním neznámým členem byl mohutný a skromný Ital Ivan, opravář zemědělských strojů od Turína, jehož nejdelší větou bylo za první den tvrzení „é bello “ (je to hezký), za den druhý „un bel giro“ (hezká procházka), čímž si mě naprosto získal, ale protože toho pak už víc neřekl, náš vztah časem ochladl.

Celou skupinu pak vedl moudrý a zkušený průvodce Wellington, sedmasedesatilety pán s vizáží rappera, který pobyl čtrnáct let v USA a po návratu do Barmy se začal živit jako průvodce po svém rodném kraji. V sezóně trvající osm měsíců to pro něj znamenalo ujít denně dvacet kilometrů a po skončení třídenního treku se vrátit autobusem do Kalaw a další den ráno s novou skupinou vyrazit nanovo. Jelikož neměl žádné děti, neměl ho v penzi kdo zaopatřit, a tak musel pracovat. Svou práci ale miloval, velmi rychle si nás získal a nešetřil nás tu a tam absurdmimi zertiky, jako když se hned za městem zastavil, aby nám ukázal první zajímavost kraje „Tak tohle jsou, vážení přátelé, tenisové kurty a tamhleto je veřejný bazén. Je to moc dobrý bazén…“ zachichotal se. Později během odpočinku mu zas Fernando skládal komplimenty a povzbudivym tónem se tazal „to teda musíte být fit, když tolik denně chodíte…“ a agilní stařík mu na to s lehkou melancholii v oku odvětil „no… abych řekl pravdu, jsem spíše trochu ospalý… “ Byl to roztomilý gentleman tento pán, jemuž dala anglické jméno Wellington jeho teta dle tehdejších zvyklostí (později ještě v Barmě potkáme pány se jmény Wizzard a SoNice) a já jsem okamžitě naší skupině navrhl založit účet v bance, na který by mu každý z nás měsíčně poslal dvacet dolarů, aby si užil důstojné penze. Plán je momentálně v jednání… a i kdyby to nevyšlo, Wellington je tak schopný, že to zvládne s jeho chuťí k práci a životním elánem sám. Aspoň soudě dle jeho přiznání, že by rád jel ještě na stará kolena do Thajska učit angličtinu. Akorát jak mu chybí některé zuby, tu práci mu prý kvůli špatné výslovnosti nejspíš nedaj…

A tak jsme šli přes kopcovitou zemědělskou krajinu rozporcovanou jako šachovnice na sezamová a rýžová pole s občasným vpádem čili papricek a míjeli jsme bambusové domky, z jejichž oken se na nás zubili místní lidé a děti a volali na nás nadšeně jejich „Mingalaba!“ A během pauzy na oběd jsem se zeptal smrkající Amy „are you constipated?“ domnivajic se, že se slušně ptám, zdali je nachlazena, ale Amy ztuhla, pomalu si otrela nos a s překvapeným výrazem ve tváři řekla „ne, proboha, proč?“, abych si po salve smíchu všech zúčastněných uvědomil, že sem se jí naprosto upřímně zeptal, jestli má zácpu. Má otázka totiž měla znít „are you congested?“ Takže si jistě dokážete představit, že jsme se po takových a mnohých dalších kotrmelcich velice rychle zkamarádili a hned ten večer v podobném duchu pokračovali během kouzelné, na otevřeném ohni uvařené, večeře. Spát se šlo v deset pěkně dle zvyklostí rolnickeho lidu a vstavali jsme v šest na východ slunce, aby jsme však našli většinu vesnice na nohou, protože zdejší vstávají před pátou ráno a vaří si na pole a dětem do školy oběd.

Další den jsme nocovali v buddhistickém klášteře, kde nás hned po příchodu vyzvali mladí mniši na fotbalový souboj na jejich zaprasenem placku a byla to slušná mela, neboť ti chlapci v červených rouchach vypadali s jejich oholenymi hlavickami a úsměvy od ucha k uchu jeden jako druhý, takže bylo dost těžké poznat vlastní spoluhráče, ale to bylo nakonec jedno, hlavně že byla zábava a padaly góly, protože góly, byť třeba vlastní, vzbuzovali v těch chlapcich obrovskou euforii, představte si průměrnou evropskou radost z gólu a znasobte ji stokrát….A kolem sedmé hodiny všichni přiběhli na hromadnou modlitbu a začali sborove zpívat a my na to natažený na matraci po sprše z kyblíku koukali jak puci, protože se to vše odehrávalo jen pár metrů od nás.

Když jsme se druhý den kolem šesté ráno probrali, všude po klášteře již tiše capkali jak plaché šelmy mniši a nás čekalo posledních pár kilometrů do Nyaung Shwe u jezera Inle, kde jsme se rozprchli do svých hotelů, abychom se večer coby nově utužený kmen sešli zase u jednoho stolu s tradiční lahví lokálního rumu Mandalay.

Reklama