Ostrov Penang na severu Malajsie je považován za hlavní město gastronomie a street food meku celé země, proto jsme do Georgetownu přijeli s velkým očekáváním a po šestihodinové cestě z Cameron Highlands i s celkem prázdnými žaludky. Než jsme se na všechno to jídlo mohli vrhnout, museli jsme se ubytovat a zamířili jsme do našeho dočasného bydliště ve čtvrti Little India. Neochotni ke kompromisu, okamžitě jsme tentokrát ze zatuchlé a páchnoucí místnosti bez okna, prodávané jako pokoj, vycouvali (jak sakra dělají ty fotky, že to na internetu nevypadá tak hrozně?!) a zeptali se na něco „většího“, abysme za příplatek deseti ringitu poprvé na cestě spocinuli v zatuchlé a páchnoucí místnosti, prodávané jako pokoj deluxe, s oknem do hlučné ulice. Ale co chcete, když se váš hostel jmenuje Cocoa Mews, tedy kakaové domy z bývalých stájí? Přesto bych cestování s těsným rozpočtem neměnil, neboť je zaručeným zdrojem překvapení a občasného nepohodlí . A kvůli tomu tu jsme, nebo ne?
V Georgetownu a vlastně i na celém Penangu tvoří většinu malajsti cíňané, doplneni tradičně malajskymi tamily a malajskymi muslimy. Tato národnostní pestrost se prolíná i do palety zdejší kuchyně, takže pokud se vám přejí kuchyně jihoindicka, lze navštívit vyvarovnu vlastnenou cíňany či podnik ryze malajsky. Do toho si ještě představte nespočet typicky penangskych specialit (vyvarovanych zejména na ulici v pojízdných hawker stalls), kuchyni indických muslimů, tradiční starocinskou a pomalu se blížíme k výčtu toho základního.
Já jsem do města prijizdel s chuťí a zvědavosti na polévku assam laksa, což je rybí vývar z makrely a tamarindu indického, doplneny o rýžové nudle, mátu a spoustu rozličných čerstvě pokrajenych přísad. Má vášeň pro pokrm, jež jsem nikdy neviděl ani neochutnal zašla tak daleko, že jsem si na následující ráno zarezervoval kuchařsky kurz u místní proflakle „hvězdy“ Nazliny Hussin a vytrvale jsem se po emailu dozadoval zařazení polévky assam laksa na menu následujícího půldenního vaření. Bylo mi vyhověno, a tak nezbývalo než se vydat večer do ulic polévku ochutnat, abych tak nějak věděl, do čeho jdu.
Vybrali jsme si dostaveníčko pouličních kuchtiku na Lebuh Chulia nedaleko od našeho hostelu a našli si příjemný plastový stolek hned u romantického kanálu, ve kterém splouchaly odpadní vody přilehlého baráku pospolu s použitou vodou od mycu nádobí z ulice. No řeknu vám, láska nebo laksa, chcete-li, na první ochutnání to rozhodně nebyla, polévka byla velmi řídká, příliš kyselá a její vůně připomínala oder dlouho používaného hadru na nádobí (to si asi musím pamatovat ještě z kolejí). Něco mi ale zároveň naseptavalo, že s touto polévkou zažiji romanci vyvíjející se pozvolna a nepozorovaně.
Druhý den brzy ráno jsme začali zmíněný kurz exkurzí po tržišti, kde nás a ostatní zájemce o náhled do malajské kuchyně provázel přítel kuchařky Nazliny Peter, oslehany a po včerejším bloudění v džungli i notně poskrabany Holanďan, jenž přijel do Malajsie z Evropy na kole a už tu zůstal. Krom výpomoci s pořádáním kurzů své přítelkyně organizuje i cyklovylety po celé Asii a s neutuchajícím nadšením nás provedl od trhu s ovocem po místo na zpracování ryb a neváhal připojit velmi zajímavá fakta. Pak jsme se už sešli všichni ve velké, otevřené kuchyni a začali krájet a stloukat hromady bylin, koření a přísad na báječnou laksu, kuřecí sambal, maso vařené v kokosovém mléce a sladkou rýži s kokosem, která byla překvapivě ze všech jídel asi nejlepší. A jelikož jsem nelenil a dělal si pečlivě poznámky, máte se opravdu na co těšit, protože až se vrátíme, pobežím tryskem do Krče do Sapy na lov všech těch exotických kořínků a plodů a budu vařit, až se ze mě bude kouřit…
Ten samý den večer došlo k dalšímu prekvapivemu setkání, to když jsme se po večeři procházeli po dosud neprobadanych částech města a narazili na ohromný sál. Venku se to hemžilo samými cíňany, zevnitř se ozýval mocný hlahol a křik, jak na nějakém grémiu a my si to namiřili po dlouhých pozvolne stoupajících schodech ke vchodu a nepozorovaně zapluli dovnitř, abychom se rozhlédli, na jakou že zvláštní událost jsme narazili. Na pódiu pobíhal podsadity muž s mikrofonem a vyvolával ceny jako v tombole, načež se někdo z tisicihlaveho publika zvednul od stolu a přiběhl si ji rychle prebrat. Lidé okolo se mačkali u velkých kulatých stolů, hlučne klabosili a tu a tam mrkli na pár evropanů oprenych za sloupem, kteří si naivně mysleli, že uniknou v tak velkém davu pozornosti. Opak byl pravdou, pokyvovani hlavou na pozdrav a rozzarene úsměvy začaly přibývat a když jsme usoudili, že bude lepší odejít, otočil se na nás od nejbližšího stolu prosedively chlapík a vyzyvave pravil „Vy pijete whisky, že jo?“. Neuběhlo ani pět minut a již jsme seděli v kruhu osmi Penangskych Číňanů, jejichž asociace pořádala ten večer ono setkání, a srkali jsme whisku s gentlemanem jménem Dickie Law, který byl členem již páté generace Taochew komunity z okolí Guangzhou uprchnuvsi na počátku dvacátého století před utlacovanim z Číny na ostrov Penang. Dickiemu bylo sedmdesát pět let, celkem rychle se nám přiznal ke slabosti pro jídlo a palenku a po tvrzení „My Číňané jíme všechno, čemu slunce svítí za krk“ dodal „… takže když se vohne ženská na všechny čtyři, tak ji ‚sním‘ taky!“ aby se rozesmál až po napjaté pauze asi pěti vteřin. Byl to slušný živel tenhle pán, a tak dál jsme si povídali a hostesky mezitím přinesly smazenou zeleninu, krevety a lici a Dickie s noblesou každému z nás nandal na malou mističku a dohledl na to, aby naše sklenice byly plné a aby jsme měli po ruce ubrousky, to až si vyloupem a do pálivého sosiku namočíme růžovou krevetku. Asi po hodině takovéto bezprecedentní pohostinnosti jsme si vyměnili adresy, poděkovali a přes Dickieho naléhání, že nás odveze do hotelu, jsme vyrazili pěšky a do půl hodiny s úsměvy na rtech spali.
Poslední ráno v Georgetownu jsme neodolali a zašli si po dvou týdnech na evropskou snídani do jedné z mnoha zdejších krásných kaváren, připravených uspokojit závislost bílých mužů a žen na mouce a kofeinu (pravda, za dvojnásobnou cenu, než místní tradiční pochutiny). A tam obklopen knihami, které nikdo nečte, usrkavaje bohatou pěnu kapucina jsem si uvědomil, jak moc patřím tam, odkud pocházím, to klidné, tiché místo, provonene prazenymi kavovymi boby a ozvučené tesknou západní hudbou zalilo mě vlnou melancholie a mně se poprvé na cestě opravdu zastesklo po Praze a po domově.