Reklama
 
Blog | Martin Pípal

Malajsie, Myanmar, Indonésie a bůhví co ještě – O rouhání se v pralese a historky z Ruska

S žízní po hlubším sociálním kontaktu, vyvolanou několikadenní izolací v 
neznámém městě, vrhli jsme se po zasršení vzájemných sympatií na ruskou dvojici 
z Kazaňe a strávili cestu v dodávce do národního parku bujarým konverzováním a 
vtípkovaním , ze kterého se nakonec po čtyřech dnech společného cestování 
zrodilo krásné, nečekané a symbolické česko - ruské přátelství.

Korektně bych měl napsat česko - tatarské, neb Andrej a Marina jsou oba 
tataři,ale těžko v tom jako běžný pozorovatel neznalý vnitrostátních 
národnostních nuancí nalézám rozdíl.

V souladu s našimi národními zvyklostmi, odebrali jsme se po 
večeři k řece a s lahví rumu schovanou v igelitce pokračovali ve sdílení našich 
osudů a historek že života, zejména v Kazani... Tak například kterak Marinin šéf v rámci 
upevnění obchodních vztahů s partnerskou německou firmou natočil oficiální 
video, kde blahořečil vzájemné spolupráci v budoucnosti, aby následně naplnil 
botu německé značky ruskou vodkou a se zvoláním "na německé stroje a ruské 
plynové potrubí!" ji na ex vypil. Když prý ono video dorazilo emailem k 
německým kolegům, vyvolalo na jejich straně nemalé zděšení. To byl však pouhý 
začátek, od té doby uplynulo mnoho času, mnoho nevybouřených a konzervativním 
prostředím svázaných Němců odvázalo se na šílených mejdanech na ruské půdě a 
firmy se staly nejlepšími partnery.

Druhý den ráno jsme zašli do centra vesničky na výtečné palačinky s mangem a 
čokoládou roti canai, což je zdejší snídaňová klasika, servírována ještě ve 
variantě s vajíčkem a čili omáčkou a pak už nás čekal krátký okruh po stezkách 
pralesa Taman Negara, coby největšího Malajského národního parku tvořeneho pěti 
tisíci kilometry čtverečními panenské džungle. Nevím, jestli si to dokážete 
představit, ale pokud je vám coby návštěvníkovi na tak obrovském území 
vyhrazeno pouze několik kilometrů stezek na samém okraji pralesa - ty jsou 
navíc postaveny že dřeva jako chodníky, abyste nedejbože nešlápli do bahna a 
neušpinili si boty - je těžké se ubránit pocitu, že se nalézáte v turistické 
pasti, kam je dobré jet tak maximálně na pohodový výlet s rozvětvenou rodinou 
(přesto ale stejně radši pojedete do ZOO, tam totiž aspoň uvidíte nějaká 
zvířata).

Po tomto překvapivém zjištění jsme naplánovali na další den osmikilometrový 
trek k Batu Lakoh, divoké řece šumící hlouběji v pralese, kde se údajně dalo příjemně 
zaplavat. Cesta probíhala nadmíru předvídatelně, na dřevěných chodnících ani 
stopa po lijácích z předešlé noci, tu schody nahoru, pak zase dolů, jen to 
klapalo, jak jsme jak cvičené opice opisovali postavenou a předem vymezenou 
dráhu chůze a já v duchu klel a říkal si, o kolik by to bývalo bylo 
autentičtější bez těch pitomých chodníků, že kterých mě navíc časem začínala 
bolet kolena. Někdo mě asi vyslyšel, neboť po necelém kilometrů - světě, div se 
- chodník zmizel a stezka pokračovala po krásném měkkém podkladů strmě do 
kopce. Nádhera. Vše bylo najednou o dost příjemnější a my si vychutnávali 
neuvěřitelně bujnou vegetaci pralesa.

První šrám na našem sebevědomí přišel ve chvíli, kdy Andrej po 
dvoukilometrovém stoupání prohlásil, že jdeme úplně blbě a zároveň jsme si 
všimli, že nejsme v pralese úplně sami. O část našich tělních tekutin se totiž 
na rozbahněných stezkách začaly ucházet desítky malých mrštných pijavic, které, 
jakmile zaznamenaly blížící se otřesy, napřímily se a velmi obratně se pak po 
botě soukaly směrem ke kotníkům. Rozhodli jsme se pokračovat rovně a s pravidelnými 
přestávkami na odcvrnknutí či odtržení neodbytných parazitů jsme po hodině chůze došli 
na místo na mapě identifikovatelné a dali si oběd. Andrej s Marinou se poté 
rozhodli vrátit podél řeky do vesnice, my s Lídou - její oči lačnící po 
dobrodružství nešlo odmítnout - se vydali opačným směrem. Plánem bylo docílit 
po pěti kilometrech Batu Lakoh a zpět do vesnice se svézt navečer po řece na 
lodi.

Následuje výčet událostí a mých pozorování v přesném chronologickém sledu:

Stezky jsou podstatně užší, nerozeznatelnější a rozbahněnější, než doposud.

Pijavic výrazně přibývá a čas, za který dorazí od spodku boty nad ponožku se 
významně zkracuje (o to více oceňuji své ranní rozhodnutí nevzít si sandále).

Jsme poprvé ztraceni, následuje první průjem.

Stezka je prakticky k nerozeznání, všude jsou jen popadané stromy a džungle 
tak hustá a neprostupná jako ochlupení pornoherců ze sedmdesátých let.

V záchvatu paniky a s vidinami blízké smrti velím otočit, dokud je čas. Lída 
odmítá a po deseti minutách nalézá stezku.

Míjíme ceduli s nápisem "odtud již pouze s průvodcem".

Nějakým nepochopitelným hmatem si nevědomky na telefonu vypínám lokalizaci 
polohy, takže se na mapě nehnem za následující půlhodinu ani o píď. Zároveň 
zjišťuji, že jsem rovněž nechtěně rozsvítil noční "lucerničku", takže 
kapacita baterie klesla kvůli svícení o 20%. Notně se potím...

Pokouší se o mě druhý průjem.

Lída ječí, neb jí přes cestu přebíhá ohromný varan a přenechává mi s pokorou 
opět pozici prvního.

Nalézáme trus o průměru dvaceti centimetrů a spekulujeme, zdali je setkání s 
menším slonem či nosorožcem životu nebezpečné.

Ztrácíme se podruhé, navíc po vysilujícím stoupání, musíme se vrátit, potíme se.

Poslední dva kilometry stezka neexistuje, orientujeme se dle nedaleké řeky a 
navigace, podloží samé bahno, pijavice mají hostinu...

A tak jsme dorazili do cíle, což teda nebylo to místo, kam jsme původně šli, 
ale byl to kemp, kde jsme si u řeky stopli loďku a nechali se odvézt zpět do 
vesnice. No, co víc o tom psát, než že to bylo krásné a budeme na to ještě 
dlouho se slzou v oku vzpomínat...

Druhý den jsme se rozloučili s útulným pokojíčkem v Tahan Guess house, jeho 
majitelkou Yatie, která nám byla spolu s jejím mužem a šesti dětmi jedinými 
sousedy a po řece jsme vyrazili na první část cesty směrem ke Cameron 
Highlands. Jsa z Vysočiny, těšil jsem se na srovnání obou pahorkatin, na 
procházky po čajových plantážích a další, ne již tak divoké, výlety do lesů.

Na hostelu v Tanah Rata kraloval nepřehlédnutelný lehce cholerický stařík, který 
jakoby vypadl z filmů z podsvětí Hongkongu. Neúnavně komandoval své hosty, 
rozdával rady a bedlivě dohlížel na to, aby se každý při příchodu z venku 
vyzul. Marině a Andrejovi, kteří zprvu pohrdli jeho pokoji, ale pak se vrátili, 
když nic jiného volného nenašli, okamžitě ukázal dveře a čekal až přijdou s 
prosíkem potřetí, aby jim uštědřil výchovnou lekci: "Buď to ber, anebo se 
nevracej, tady nejsi od žádného vybírání!" Agilní chlapík měl pod tvrdou 
slupkou dobré srdce - jak už to tak bývá - a po chvíli se o nás staral jak 
vlastní otec (no, jak se to vezme, s Lídou začal druhý den neskrývaně 
flirtovat). Každopádně nás fiktivní historky o tom, jak nás jeho mafiánské spojky vystopují 
a chladnokrevně zmasakrují v Georgetownu, anebo jak asi zatočí s hosty 
nedodržujícími noční klid, nepřestávaly bavit.

Nakonec to byly v Cameron Highlands příjemné dva dny ve výšce kolem 1500 metrů 
nad mořem, kde jsme utekli parnu nížiny, tu a tam zmokli a pořád si užívali 
klidu lesa a drobných farmiček bez náporu ostatních turistů, jenž většinou 
volili vidět více během celodenních rozvážek dodávkou z místa na místo. 
Poslední den jsme po výstupu z lesa na asfaltku stopli paní poslouchající 
v autě 2+2=5 od Radiohead (neskrýval jsem překvapení a nadšeně pokyvoval 
hlavou) a večer jsme povečeřeli s Andrejem a Marinou, kteří nás pozvali na 
jejich svatbu na jaře v Srbsku a Budapešti. Loučení proběhlo komorně na hostelu 
u sklenky rumu, kde Marina pokračovala ve výčtu neuvěřitelných historek z 
Ruska. Jako třeba té, kdy její firma stavěla potrubí na plyn do Turkmenistánu, 
a když bylo hotovo, uspořádala se velká oslava a na místo dovezli krávu, kterou 
zabalili do alobalu a napíchli na ohromný vrták, používaný k ražení zeminy, a 
tou krávou prý pak na tom vrtáku celý den točili a pekli ji jak velký šašlik nad ohromným 
planoucím ohněm, aby ji pak večer za nesmírného veselí sundali a zjistili, že 
je pořád ještě tvrdá a nedá se jíst...

No a na takové a další příběhy my se budem moc těšit, až ty úžasné dva lidi
pojedem za půl roku navštívit a propijem s nimi tři dny a tři noci na počátku 
jejich společné životní cesty.
 

 

Reklama