Nic jsme nepodcenili a po výměně přesně jednoho sta emailů jsme se každý během posleního měsíce individuálně velmi dobře připravili. A to nejen po stránce teoretické. Krosny máme narvané jídlem, že by potravinářské podniky v Gruzii mohly na týden přestat vyrábět. Vezeme rýži, čočku, kuskus, sušené plody, olivy, rajčata, půl kila tuňáka, sýry, salámy ,různé koření, oříšky a musli tyčinky. Zdá se, že hlady v horách neumřeme a spíše budeme po večerech bačům předvádět kulinářské orgie, než s nimi pít. Holt už je nám přes třicet!
Cesta probíhá hladce, vtipkujeme a děláme si prdel z faktu, že jsem kamaráda Aleše v systému Drozd ministerstva zahraničních věcí nahlásil jako mého partnera. Představujem si scénu, kdy nás vyslýchá dvojice úředníků neb gaye nechtějí pustit na transfer a Luděk se jim to zapáleně svojí ruštinou snaží vysvětlit, až po něm jeden z chlapíků zlostně sykne:“Ztrať se ty šlapko!“ v domnění, že vyžilý jinoch v kristuskách a vytahaném tričku náleží do stáje kijevských prostitutů. Odoláváme nabídce piva a sendviče za přemíru hřiven a usedáme s Alešem ke konzumaci a koštování prvních musli tyčinek. Jsou nic moc. Čeká nás jich ještě mnoho. Lišák spokojeně konzumuje první že šesti horalek a druhou z třiceti osmi mušli tyčinek. „Chlapi já vám říkám…v horách bude hlad!“ Jsme šťastni.
Po čachrech se sedadly se vzdávám čísla, co mi náleží a usedám doprostřed páté řady mezi postaršího němce a ohromného gruzínce. Chlapík působí jako ospalý medvěd, nemůže se vejít do sedačky a snaží se natočit na bok a klimbnout, načež se mi zadkem nalepí na pravé stehno. Když se oddálím, zvedne hlavu, omluví se a na chvilku se dáváme do řeči. Doporučuje mi návštěvu Mestie a jistou značku bílého vína, kterou okamžitě zapomínám. Nicméně se nemohu zbavit pocitu, že bysme mohli být dobrými přáteli. Přistáváme v Tbilisi, venku je vedro, nasedáme do maršutky, jsme pohlceni.
Tbilisi kvílí skřípěním vymlácených tlumičů o podvozky ojetin ze západu a zve nás k ochutnání masem plněné placky a doušku lahodné vody Borjomi.
Pak přišly hory…krásný Kavkaz…popsat to nelze.
Utekl týden a Gruzie se nám přelila jako mocná vlna přes naše hlavy a zanechala nás navždy příjemně poznamenané. Kéž bych měl čas zachytit každý večer tu krásu hor, to nevšední putování mezi Omalem a Shatili, které jsme si po pět dní nalévali do žil. Tu radost z toho být na cestě. Fotky snad s odstupem času nechají alespoň na moment nahlédnout a vrátí mě zpět do těch kopců. Teď srkám víno v Tbilisi, řádně znaven celodením procházením a sirnými lázněmi, uchlácholen lahodným lilkovým salátem z bezejmeneho bistra a očima stejně bezejmených gazel. Asi klesnu a ponořím se do krátkého spánku, než v salónu našeho aristokratického apartmánu zasedneme u vína a naplánujem předposlední noc v Tbilisi, v Gruzii…v té krásné krajině!!!