Reklama
 
Blog | Martin Pípal

Malajsie, Myanmar, Indonésie a bůhví co ještě – Kulturní facka v Rangúnu a Justin Timberlake

Mohli jsme zůstat v hostelu kousek od letiště, přes den se blazene procházet v klidném parku kolem jezera Inya a nemuseli tak pohlédnout do očí desítkám zbidacenych lidí v centru, který se málem rozplakali štěstím, když jsme jim rozdali chleba. Mohli jsme jíst v restauracích, kam místní nepachnou, protože na to nemají prachy, ale místo toho jsme seděli u plastových stolků pod mostem na zapraseny a hlučný stavbě, kde nám společnost dělaly jeřáby, místní dělníci, co makaji do noci a poblazneny chlapík zasypavajici nás soustavně sprskou zelených čili papricek. Mohli jsme si dát pivo v baru, kam chodí navoneny expati v košili na barbecue a osidili bychom se o posezení na chodníku s místní kapelou Rebel Riot a o neskryvanou radost dětí ulice z cizinců. Mohlo by to celé v Barmě začít úplně jinak, nebýt toho, že jsme si na první dvě noci v Rangúnu domluvili couchsurfing u americanky Sari, co nás hned po příjezdu nekompromisně vzala na pravidelný pondělní průchod centrem a rozdávání jídla těm nejchudším, food not bombs. A tak se nám dostalo přivítání, na které jsme nebyli připraveni, ale stejně bychom nikdy nemohli být.

Přeplněné autobusy bez oken, chrlici mraky černého kouře, muži v suknich longyi, dětské barevné plastové stolky, u nichž se na ulici odehrává veškerý život a jsou základním pilířem zdejšího stravování, všude prach, špína a červené plivance od žvýkání betelu, na špejlich napíchane vepřové všechno, co není maso a s tím spjatá nevolnost při pohledu na jídlo, infarktova dopravní situace, stovky vypelichanych psů s vytahanyma ceckama a pohledy lidí. A mnoho velmi smutných…takové byly první dojmy.

Druhý den na to jsme se šli projít naší ulici Nawaday a všude bylo opět rušno, chodníky prekypovaly prodavači všeho možného a chlapiky, co smazili v oleji smrduta a těžko identifikovatelna jídla a všechno to bylo tak neuvěřitelně autentické, že se nám z toho točila hlava. Lída se cítila ještě víc nepatřičně,  než já a zavelela jít na normální snídani dovnitř klimatizované restaurace. Když jsme do ní vcházeli z ulice plné lidí, co na ní doslova žijí, prodávají ovoce a vaří jídlo, kterým jsme „opovrhovali“ a upřímně se ho báli, přepadl mě strašlivý stud za to, jak privilegovany, bohatý a rozmazleny vlastně jsme a řeknu vám, tento pocit mě v Barmě navštěvuje celkem pravidelně, i když na ulici již sem tam jíme taky. Pak jsme se prošli po místním tržišti, já si hrdě pořídil mužskou sukni longyi , abych si ji poprvé omotal kolem pasu při návštěvě nejposvatnejsiho místa ve městě, Swedagon pagody. Tam jsme se po dvě hodiny pomalu procházeli a žasli nad tou nádherou a energií poletujíci ve vzduchu,  namichanou dechberoucimi chrámy, zapadajicim sluncem a modlicimi se lidmi. Nevedomi si pravidel pohybu v klášterním komplexu, šli jsme celou cestu proti směru hodinových ručiček, načež se nám Buddha odměnil tím, že mi z telefonu vymazal všechny fotky z toho dne. Večer jsme šli s našima hostitelkama z bytu na večeři a pár piv, což byla moc velká a pálivá dobrota, co způsobila (nejspíš fermentovane zelené čajové lístky, běžně v místní kuchyni používané), že se moje ranní stopa na několik dní zbarvila do fosforově zelené. No neberte to…Z Rangúnu nás pak už jen čekal autobusak Aung Mingalar, kde mi náš oběd připravil chlapec, co vypadal jako Leonardo di Caprio, kdyby se byl býval nenarodil v Americe, ale v Barmě.

Myanmar nás tedy přivítal po svém a jsme mu za to velmi vděční. Sluší se poděkovat… v barmstine. Tož Myanmar, kyay zu tin par tal [če:su tambare]! A pokud byste nevěděli, tak jako my, jak si tak důležitá slova rychle zapamatovat, existuje pro to výborná memotechnická pomůcka, kterou tady používá každý cizinec. Justin Timberlake.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama