Reklama
 
Blog | Martin Pípal

Malajsie, Myanmar, Indonésie a bůhví co ještě – O jednom obyčejném festivalu v Taunggyi

Ráno hledáme hostel, co vypadá jak obrovské stereo a po vyčerpávajících dvou hodinách ho schovaný na kraji města objevujem a v něm překvapenou Amy v divoké rozpravě s „novými přáteli“ z hostelu. „Oh, what are you doing here?“ ptá se rozpačitě a my se cítíme jak hloupí psi. Voláme si odvoz a vyrážíme jako pětičlenná rodina na výlet na jezero Inle a zažíváme první rozčarování, když si uvědomíme, že řešit, kdy, kde, jak, co a za kolik ve dvou a v pěti je velký rozdíl. Jezero je prima tak první půlhodinu, pak už se jen couráme mezi plovoucími vesnicemi od jedné řemeslné dílny k druhé (když si neřeknete, co přesně chcete, dostanete projížďku po suvenýrech) a moje schýza z „vězení na lodi“ narůstá. Večer máme půl hodiny na odpočinek před skupinovou cestou na balloon festival v Taunggyi, událost, ze které jsem měl noční můru už v říjnu, hned jakmile jsem se dozvěděl, že náš termín návštěvy Inle lake s festivalem koliduje. Co může být horšího, než přijet v hlavní sezóně do města, kam v ten stejný moment míří zástupy turistů i lidí z celého regionu s příslibem šíleného a nekontrolovaného ohňostroje, při kterém minulý rok umřelo několik lidí? Unavení a spálení sluncem po vyjíždce na nasedáme do dodávky a já se hned suše chlapíka za volantem zeptám „kolik lidí tam umřelo za poslední týden?“ „no, no… no people die this year, it was last year, if you careful, you safe… “ Nadzvedávám obočí a mlčky pozoruji z okna tisíce motorek řítících se podél nás do jícnu inferna kousek za městem, zatímco řidič pokračuje v drahocenných radách. „If you see balloon fall, run away…“ mentoruje.

Přijíždíme na prašnou pláň, na jejímž okraji se tyčí obrovské pouťové atrakce, odevšad duní techno a uprostřed plní dav lidí ohromný balón horkým vzduchem, aby jej po deseti minutách vypustili spolu s kilogramy rachejtli do nebes k Buddhovi. Tam samozřejmě nikdy nedolétne, neboť jeho primárním účelem je dohořet, doprskat a spadnout někomu na hlavu. A do prdele, stýskám si a choulim se v lehkém záchvatu paranoii do límce hábitu. Po krátkém okruhu po areálu nalézám v Abelovi spojence a strhneme většinu k nalezení místa na jídlo pod jedním ze stanovych přístřešků s plechovou střechou. Zatímco my šilháme očima po nabídce jídla, Fernando už třímá v ruce Mandalay Rum a mává s ním nad hlavou, čímž zpečeťuje osud celého večera. Objednáváme si pětkrát to samé, ať je blbě všem, anebo nikomu a zasedáme ke stolu. Obsluhuje nás hostinský Wizzard, který dohlíží na to, aby zásoba koly a rumu byla připravena a když vypijem všechny jeho lahve, odbehne asi na půl hodiny shánět další. Nás ten večer už nic nezastaví. V euforii sedíme a hltáme jeden druhého, otevíráme se a sdělujeme si věci, o kterých se běžně nemluví, protože víme, že už se nikdy neuvidíme. Protože víme, že tato noc je jedinečná. Sem tam vylítne do vzduchu další balón a za huronskeho řevu barmskeho lidu pokropi dav a střechu nad námi sprchou rachejtli. Sem tam přiběhne skupinka mladých lidí, poklabosí a fotí se s námi. Ale vše jsou to jen kulisy úžasné noci, co končí o půlnoci u ohně na parkovišti s lidmi, kteří nerozumí nám a my jim. Přesto si ten večer rozumíme asi úplně nejvíc.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama