Reklama
 
Blog | Martin Pípal

Malajsie, Myanmar, Indonésie a bůhví co ještě – O rychlosti adaptace

Spirála času a zážitků se začíná roztáčet šíleným tempem, a tak je načase
nelenit a zaznamenat první dojmy z naší velké cesty. Člověk se asi nikdy
nepoučí a byť jsem si na posteli v Kuala Lumpur říkal, že je to první den a nelze podléhat žádným, jakkoliv intenzivním pocitům, občas se mi nepodařilo setřást počáteční šok a říkal jsem si „jak já to tady tři měsíce vydržím… a co tady vlastně pohledávám? „Ale o
to právě jde. O to, co kde člověk pohledává…a po pár dnech trpělivosti a
cíleného nepohledávani ničeho a nikoho si mě spoustu věcí přirozeně pohledalo
do té míry, že jestli ještě včera ve dvě ráno jsem zarmouceně s mocnou
nespavostí za krkem hleděl do ozubené tlamy ryby z velmi nepovedeného a
kulturně nezvládnutého kari – pane, pardon, to je hlava, mohl bych
to prosím vyměnit? tam totiž není žádný maso… a vůbec, vy jako jíte rybí
hlavy? – tak o přesně dvacet osm hodin později, za zvuků ranních modliteb z
mešity a ptáků z přilehlé džungle bych si troufal říct, že tento výlet se může
prodloužit klidně i na půl roku. Kdo ví???

Pravda je, že setřást a zahnat myšlenky na celej můj život doma chvilku trvá. Zejména pokud člověk v noci nemůže spát, je obalen a lapen jak moucha v kokonu vlastního potu a se zpocenou prdeli poslouchá melancholicky americký songwritery. Nic ve zlém pane Kozelek…

Takže jaké to celé zatím bylo?
Z letiště v Kuala Lumpur jsme vypadli nabaleny do našich klimatických podmínek, takže bylo jen otázkou času, kdy se náš úsměv typu – vše je v nejlepším pořádku – se pod nánosem šílené bagáže a s reálným pocitem, že stojíme navlečený v sauně s baglama na zádech, lehce pokroutí. Pro smysly zajímavá byla i prvotní bludná procházka po smrduté čtvrti Chow Kit, kde jsme měli strávit dva dny. Pach dávných koloniálních časů v našem pokoji bez okna, dotknuté oznámení návštěvníka lobby směrem k recepčnímu „Oh, this is disgusting, I think I just saw a rat over there in the sofa“, které starší pán s přehledem přeslechl a bez komentáře ignoroval, nás parádně uvedly do zdejších reálií a my se tvářili a brali jsme to jako naprostou samozřejmost. (kecám, v pokoji jsme pak prohledali všechny kouty a nadzvedli postele, jestli tam taky nemáme krysy)

Následovala veleúspěšná večeře v okolí Kampung Baru, což je tak trochu typická
malajská vesnice ve městě, kde je na každém placku nějaký trh se vším možným (ty hejbaci se hovinka byly zajímavý – nevíte někdo, co to je?) a samozřejmě i provozovny na vzduchu s místní kuchyní. My si dali kuřeci stehno, které nám třemi rychlimy údery nožem nasekali na kousky, až na tričko omastek stříkal, doprovázené dvěmi výbornými omáčkami s rýží a ovocným koktejlem. A tak sem zas po dlouhé době zakusil, jak vlastně chutná kuře…

Každopádně návštěva Kampung Baru byla matoucí neb v dáli se blýskaly Petronas Towers coby naleštěná výkladní skříň Malajsie, ale na dohled odtud se žilo, jedlo a bylo jako před padesáti lety. Tu noc jsme se prošli ještě kolem celé čtvrti, omrkli mešitu, zabloudili do další temné uličky plné usměvavých dětí a uklizejicich trhovcu a šli spát.

Druhý den jsme vstávali ve dvě odpoledne a nějak se s námi ten jetlag táhnul celý den. Počasí bylo infarktový a tlak vzduchu před odpoledním deštěm mi neúprosně tlačil oči z důlků. Když přijel zdejší monorail, člověk si připadal
zachráněn a mohl se v klimatizovaným vagónu konečně nadechnout. Vystoupili jsme v centru KL, obešli dvě mešity, aby nás do ani jedné z nich nevpustili – asi
podvědomě chodíme v době modliteb – a za lehkého deštíku jsme prošli centrální
tržiště a dali si výborné jídlo v čínské čtvrti. K žádnému velkému zjištění však
kromě toho, že KL je odporné velkoměsto plné aut, silnic pro ně a betonem
zastavenými zbylými místy mezi nimi, nedošlo. A že okolí slavných mrakodrapů Petronas Towers vypadá jak Dubai, takže shop-till-you-drop pocit nás vyhnal velmi rychle zpět do Kampung Baru/Chow Kit mezi normální lidi. A krysy…

Zážitkem toho dne byla
nepochybně vycházka k muzeu islámského umění, u jehož zajímavé budovy došlo k prvnímu vábení islámu, když o půl šesté z blízké národní mešity spustil bolestný zpěv muezina. Další vrchol, kulinářský, představoval salát Rojak z tropického ovoce, krevetove pasty a arašídových ořechů. Na pokoji pak následoval neplánovaný šlofík vyustujici v další bezesnou noc, zachranenou díky Sun Kil Moon a jeho Admiral Fell Promises.

Následující den přinesl již tolik potřebný lidský faktor, když si k nám při
čekání na autobus našel cestu sympatický chlapec a s podáním ruky započal rozhovor. Muhammad byl profesionální fotbalista co se zrovna chystal do hor na túry trénovat, prý aby měl silná stehna a mohl dávat víc gólů, což mu rozhodně přeju. Bylo mu osmnáct, pořád se stydlivě zulil a zamítave mával rukama na všechny moje otázky jako by byl to nejpočestnější stvoření pod sluncem (nejvíc, když sem se ho zeptal, jestli v Malajsii mají taky fotbalisti úspěch u ženských). Za dvacet minut šel na svůj autobus, tak jsme si vyměnili emaily pro příští setkání v KL za tři měsíce. My jsme naskočili na náš ledově vychlazený autobus a vyjeli na cestu do severovýchodní Malajsie, do parku Taman Negara, což měla být největší džungle v Malajsii. Za nás si sedl pár nápadných bílých tváří, ale ještě předtím, než jsme se s Andrejem a Marinou dali do řeči, upadli jsme do lehkého kómatu a dvě hodiny se v autobuse prospali.

Jak to tak bývá, čtyři batuzkari nezůstanou po vystoupení na malém městě v Asii moc dlouho samotní a sotva jsme nahodili krosny, už si nás odchytl místní šibal a nabízel odvoz do vesnice u národního parku. Huba mu jela na plný plyn a díky výborné angličtině a vtipu si nás rychle získal, takže jsme si plácli jak s ním, tak s párem cestovatelů z ruské Kazaně. Ti však potřebovali vybrat peníze, tak jsme klesli na židle v místní vývařovně a koukli , co ještě zbylo od oběda navařeno. Malajci většinou vaří venku v improvizované provozovně s malým barem, kde základem je hrnec navařené rýže a pak několik pokrmů k ní. Člověk čapne talíř a nandá si od všeho, na co má chuť. Jde o kuřecí, rybí nebo zeleninové kari omáčky, sem tam i hovězí, v tomto případě rovněž kuřecí párátky v červeném sosiku. Naštěstí zbylo i něco jiného, tak jsme takový experiment odložili.

Mezitím dorazil šibaluv parťák, mladý Číňan, a lanařil nás do kanceláře
agentury na sendviče, kafe a další věci. Po pár týdnech na rýži jistě přijde
taková nabídka vhod, ale třetí den pochopil, že nemáme zájem, a tak si jen
sednul a pokračoval s nabídkou dalších služeb agentury. Posléze se vrátil a
přisedl si i šibal a začal referovat o kvalitách malajského národního
fotbalového týmu, jak kdysi poráželi Japonsko a Jižní Koreu, ale teď prý jsou
schopní prohrát i takovýma kopacema, který ještě donedávna neznali míč, jako
Laos nebo Bangladéš a že dřív prý hráli kluci v narodaku za padesát ringitu
měsíčně, ale dneska to dělají kvůli prachům a holkám, až mi hlavou bleskla
vzpomínka na ranní setkání s mladým fotbalistou… a pak začal vášnivě
vysvětlovat, proč squash nebude nikdy olympijský sport, neboť je prý každému
jasné, že by to vyhrála Malajsie, která má asi pět nejlepších hráčů na světě, a
to prý nikoho nezajímá, když se na to nedá sázet, páč kurz na ty nabuseny
malajce by byl směšně nízký… a tu zas zběsile změnil téma a vášnivě líčil,
jak musíme jet do Peru, Uruguaye a Brazílie, že to je bomba, a když jsme se
stihli v momentě jeho nádechu zeptat, jestli tam byl, mávl rukou a pravil :
„noooo, I saw it in the TV!!! documents from everywhere, my heart is in
the TV!“ a tak to pokračovalo asi ještě patnáct minut, načež jsme se
rozloučili, nasedli do dodávky a rozjeli se i s ruským párem několik kilometrů do vesnice k pralesu.

Reklama