S žízní po hlubším sociálním kontaktu, vyvolanou několikadenní izolací v
neznámém městě, vrhli jsme se po zasršení vzájemných sympatií na ruskou dvojici
z Kazaňe a strávili cestu v dodávce do národního parku bujarým konverzováním a
vtípkovaním , ze kterého se nakonec po čtyřech dnech společného cestování
zrodilo krásné, nečekané a symbolické česko - ruské přátelství.
Korektně bych měl napsat česko - tatarské, neb Andrej a Marina jsou oba
tataři,ale těžko v tom jako běžný pozorovatel neznalý vnitrostátních
národnostních nuancí nalézám rozdíl.
V souladu s našimi národními zvyklostmi, odebrali jsme se po
večeři k řece a s lahví rumu schovanou v igelitce pokračovali ve sdílení našich
osudů a historek že života, zejména v Kazani... Tak například kterak Marinin šéf v rámci
upevnění obchodních vztahů s partnerskou německou firmou natočil oficiální
video, kde blahořečil vzájemné spolupráci v budoucnosti, aby následně naplnil
botu německé značky ruskou vodkou a se zvoláním "na německé stroje a ruské
plynové potrubí!" ji na ex vypil. Když prý ono video dorazilo emailem k
německým kolegům, vyvolalo na jejich straně nemalé zděšení. To byl však pouhý
začátek, od té doby uplynulo mnoho času, mnoho nevybouřených a konzervativním
prostředím svázaných Němců odvázalo se na šílených mejdanech na ruské půdě a
firmy se staly nejlepšími partnery.
Druhý den ráno jsme zašli do centra vesničky na výtečné palačinky s mangem a
čokoládou roti canai, což je zdejší snídaňová klasika, servírována ještě ve
variantě s vajíčkem a čili omáčkou a pak už nás čekal krátký okruh po stezkách
pralesa Taman Negara, coby největšího Malajského národního parku tvořeneho pěti
tisíci kilometry čtverečními panenské džungle. Nevím, jestli si to dokážete
představit, ale pokud je vám coby návštěvníkovi na tak obrovském území
vyhrazeno pouze několik kilometrů stezek na samém okraji pralesa - ty jsou
navíc postaveny že dřeva jako chodníky, abyste nedejbože nešlápli do bahna a
neušpinili si boty - je těžké se ubránit pocitu, že se nalézáte v turistické
pasti, kam je dobré jet tak maximálně na pohodový výlet s rozvětvenou rodinou
(přesto ale stejně radši pojedete do ZOO, tam totiž aspoň uvidíte nějaká
zvířata).
Po tomto překvapivém zjištění jsme naplánovali na další den osmikilometrový
trek k Batu Lakoh, divoké řece šumící hlouběji v pralese, kde se údajně dalo příjemně
zaplavat. Cesta probíhala nadmíru předvídatelně, na dřevěných chodnících ani
stopa po lijácích z předešlé noci, tu schody nahoru, pak zase dolů, jen to
klapalo, jak jsme jak cvičené opice opisovali postavenou a předem vymezenou
dráhu chůze a já v duchu klel a říkal si, o kolik by to bývalo bylo
autentičtější bez těch pitomých chodníků, že kterých mě navíc časem začínala
bolet kolena. Někdo mě asi vyslyšel, neboť po necelém kilometrů - světě, div se
- chodník zmizel a stezka pokračovala po krásném měkkém podkladů strmě do
kopce. Nádhera. Vše bylo najednou o dost příjemnější a my si vychutnávali
neuvěřitelně bujnou vegetaci pralesa.
První šrám na našem sebevědomí přišel ve chvíli, kdy Andrej po
dvoukilometrovém stoupání prohlásil, že jdeme úplně blbě a zároveň jsme si
všimli, že nejsme v pralese úplně sami. O část našich tělních tekutin se totiž
na rozbahněných stezkách začaly ucházet desítky malých mrštných pijavic, které,
jakmile zaznamenaly blížící se otřesy, napřímily se a velmi obratně se pak po
botě soukaly směrem ke kotníkům. Rozhodli jsme se pokračovat rovně a s pravidelnými
přestávkami na odcvrnknutí či odtržení neodbytných parazitů jsme po hodině chůze došli
na místo na mapě identifikovatelné a dali si oběd. Andrej s Marinou se poté
rozhodli vrátit podél řeky do vesnice, my s Lídou - její oči lačnící po
dobrodružství nešlo odmítnout - se vydali opačným směrem. Plánem bylo docílit
po pěti kilometrech Batu Lakoh a zpět do vesnice se svézt navečer po řece na
lodi.
Následuje výčet událostí a mých pozorování v přesném chronologickém sledu:
Stezky jsou podstatně užší, nerozeznatelnější a rozbahněnější, než doposud.
Pijavic výrazně přibývá a čas, za který dorazí od spodku boty nad ponožku se
významně zkracuje (o to více oceňuji své ranní rozhodnutí nevzít si sandále).
Jsme poprvé ztraceni, následuje první průjem.
Stezka je prakticky k nerozeznání, všude jsou jen popadané stromy a džungle
tak hustá a neprostupná jako ochlupení pornoherců ze sedmdesátých let.
V záchvatu paniky a s vidinami blízké smrti velím otočit, dokud je čas. Lída
odmítá a po deseti minutách nalézá stezku.
Míjíme ceduli s nápisem "odtud již pouze s průvodcem".
Nějakým nepochopitelným hmatem si nevědomky na telefonu vypínám lokalizaci
polohy, takže se na mapě nehnem za následující půlhodinu ani o píď. Zároveň
zjišťuji, že jsem rovněž nechtěně rozsvítil noční "lucerničku", takže
kapacita baterie klesla kvůli svícení o 20%. Notně se potím...
Pokouší se o mě druhý průjem.
Lída ječí, neb jí přes cestu přebíhá ohromný varan a přenechává mi s pokorou
opět pozici prvního.
Nalézáme trus o průměru dvaceti centimetrů a spekulujeme, zdali je setkání s
menším slonem či nosorožcem životu nebezpečné.
Ztrácíme se podruhé, navíc po vysilujícím stoupání, musíme se vrátit, potíme se.
Poslední dva kilometry stezka neexistuje, orientujeme se dle nedaleké řeky a
navigace, podloží samé bahno, pijavice mají hostinu...
A tak jsme dorazili do cíle, což teda nebylo to místo, kam jsme původně šli,
ale byl to kemp, kde jsme si u řeky stopli loďku a nechali se odvézt zpět do
vesnice. No, co víc o tom psát, než že to bylo krásné a budeme na to ještě
dlouho se slzou v oku vzpomínat...
Druhý den jsme se rozloučili s útulným pokojíčkem v Tahan Guess house, jeho
majitelkou Yatie, která nám byla spolu s jejím mužem a šesti dětmi jedinými
sousedy a po řece jsme vyrazili na první část cesty směrem ke Cameron
Highlands. Jsa z Vysočiny, těšil jsem se na srovnání obou pahorkatin, na
procházky po čajových plantážích a další, ne již tak divoké, výlety do lesů.
Na hostelu v Tanah Rata kraloval nepřehlédnutelný lehce cholerický stařík, který
jakoby vypadl z filmů z podsvětí Hongkongu. Neúnavně komandoval své hosty,
rozdával rady a bedlivě dohlížel na to, aby se každý při příchodu z venku
vyzul. Marině a Andrejovi, kteří zprvu pohrdli jeho pokoji, ale pak se vrátili,
když nic jiného volného nenašli, okamžitě ukázal dveře a čekal až přijdou s
prosíkem potřetí, aby jim uštědřil výchovnou lekci: "Buď to ber, anebo se
nevracej, tady nejsi od žádného vybírání!" Agilní chlapík měl pod tvrdou
slupkou dobré srdce - jak už to tak bývá - a po chvíli se o nás staral jak
vlastní otec (no, jak se to vezme, s Lídou začal druhý den neskrývaně
flirtovat). Každopádně nás fiktivní historky o tom, jak nás jeho mafiánské spojky vystopují
a chladnokrevně zmasakrují v Georgetownu, anebo jak asi zatočí s hosty
nedodržujícími noční klid, nepřestávaly bavit.
Nakonec to byly v Cameron Highlands příjemné dva dny ve výšce kolem 1500 metrů
nad mořem, kde jsme utekli parnu nížiny, tu a tam zmokli a pořád si užívali
klidu lesa a drobných farmiček bez náporu ostatních turistů, jenž většinou
volili vidět více během celodenních rozvážek dodávkou z místa na místo.
Poslední den jsme po výstupu z lesa na asfaltku stopli paní poslouchající
v autě 2+2=5 od Radiohead (neskrýval jsem překvapení a nadšeně pokyvoval
hlavou) a večer jsme povečeřeli s Andrejem a Marinou, kteří nás pozvali na
jejich svatbu na jaře v Srbsku a Budapešti. Loučení proběhlo komorně na hostelu
u sklenky rumu, kde Marina pokračovala ve výčtu neuvěřitelných historek z
Ruska. Jako třeba té, kdy její firma stavěla potrubí na plyn do Turkmenistánu,
a když bylo hotovo, uspořádala se velká oslava a na místo dovezli krávu, kterou
zabalili do alobalu a napíchli na ohromný vrták, používaný k ražení zeminy, a
tou krávou prý pak na tom vrtáku celý den točili a pekli ji jak velký šašlik nad ohromným
planoucím ohněm, aby ji pak večer za nesmírného veselí sundali a zjistili, že
je pořád ještě tvrdá a nedá se jíst...
No a na takové a další příběhy my se budem moc těšit, až ty úžasné dva lidi
pojedem za půl roku navštívit a propijem s nimi tři dny a tři noci na počátku
jejich společné životní cesty.